A dobře udělali, protože tím zachránili svůj film od nepříjemné blamáže. Zatímco zmíněná Trhlina přetěžko skrývá inspiraci Záhadou Blair Witch, Smršť nám zase nejednou připomene Osvícení, což není dobré, protože Osvícení není dobré, nýbrž extrémně přeceňované. V obou počinech se pohybujeme v hotelu (tady je lázeňský) a v obou se taky vyskytuje tajemný pokoj. Tam má číslo 237, tady 217, což může a nemusí záměrně odkazovat na knižní předlohu Stephena Kinga, jelikož číslo pro svůj snímek Stanley Kubrick změnil. A zase, jako u Záhady Blair Witch: opisuje, resp. spíše karikuje, Karika vědomě s tím, že chce tomu bijáku (a knize) vzdát hold, anebo vědomě či podvědomě vykrádá?

Manželský pár Pawla, kterou dál radši budu psát s ‚v‘, a Martin Langovi procházejí krizí, která podle všeho započala už nějakých deset roků zpátky. Tak nějak jim vyjde, že poslední možností, jak všechno srovnat, je vypravit se do lázní, kde prostě budou spolu a nebudou řešit pracovní záležitosti. Tenhle záměr vezme brzy za své, protože jemu bude poslána krabice s materiály týkající se případu „jízdy smrti“, která se neobešla bez mrtvých. Údajně za to může jev zvaný „halný vítr“, který může poplést citlivější jedince. S ním se váže přítomnost bytosti zvané Větrnice, což není to samé jako Polednice, natož Večernice … Každopádně, Martin má za úkol sestavit psychologický profil pachatele a oznámit, jestli je způsobilý k tomu, aby s ním byl veden řádný proces.

Určitě nebude překvapením, že Aňa Geislerová na sebe poutá veškerou pozornost (a k tomu hezky zazpívá). To je dáno i tím, že v podstatě jako jediná dává své postavě opravdickou hloubku. Ale zároveň je skvělé, že to během sledování vypadá – a její herecký parťák Tomáš Maštalír to ostatně později sám potvrdil – že svým přístupem mu v jeho vlastním hereckém projevu velmi vypomohla. Proto je vcelku tragikomické, že jakékoli nadpřirozené jevy a bytosti jsme ve Smršti vlastně vůbec nepotřebovali. Jednak se s jejich přítomností pracuje mizerně – včetně té „jízdy smrti“, jednak skvěle funguje ona čistě dramatická, potažmo psychologická rovina mezi Martinem a Pavlou, v jejímž životě se objevily dvě hororové události, které přitom nepřekračují rámec reality.

 










 

Tedy, halný vítr je, stejně jako zelená jablíčka, borovice lesní nebo rychlovarná konvice, skutečným jevem, který navíc fakticky může někoho nepříjemně ovlivnit. Svou negativní zkušeností s ním si údajně prošel i Brian May. Ovšem třeba se jedná pouze o něco, čím se dotyční snaží omluvit svou momentální indispozici. Na druhou stranu, moc přírody nikdy není radno podceňovat. Takže nakonec bude správné, že se tvůrci vykašlali na využití časové smyčky, která se v jeden moment potenciálně přímo nabízela. Do jisté míry to však může souviset s tím, že pořádně nevěděli, co si s příběhem, který by měl navazovat na knižní předlohu, vlastně mají počít.

A tak se obsahové nedostatky snaží kompenzovat například vyprávěním v pomalém tempu, které nepřináší napětí, ale naopak v některých sekvencích hraničí s nudou. Obecně zaujme řemeslná nezručnost, která k Peteru Bebjakovi (Stínohra, Devadesátky) absolutně nesedí, pokud se ovšem nenatáčelo ve strašidelně vysokém tempu; stejně jako nesedí, že se nepodařilo vykreslit přesvědčivou atmosféru, na čemž má svůj neblahý podíl i špatná hudba. Zběsilý útěk s teatrálním máváním rukama taky na strašidelnosti nepřidává – a když, tak v nezamýšleném smyslu. A co teprve ten rádoby cool finální twist, jehož vyznění se ztrácí v nepřehledném, nedořešeném chaosu, ale který přitom dokládá, že samotný námět měl potenciál na doručení kvalitní mrazivé podívané, ve které by hororové prvky nebyly pouze vábničkou?

Smršť má ještě jeden zásadní nedostatek, a sice ten, že při sledování dvou akcí si režisér vybírá tu méně zajímavou. Nejideálnějším příkladem bude scéna, ve které Martin sleduje video s pachatelem, ale my místo videa nepřiměřeně dlouho sledujeme v makrodetailu Martina. Jestli to mělo vyvolat emoce, tak nevyvolalo. Jestli to mělo ukázat, že se vyšetřovatel pod vlivem sledovaných a poslouchaných událostí sám dostává pod vliv pochybné entity, taky se to nezadařilo podle představ. Jediné, co z jeho chování jednoznačně plyne, je to, že jeho manželka jest silnější než on. Čímž samozřejmě nemyslím, že by na bench zvedla 100 kg a on jenom 85 kg, tj. nejde o fyzickou sílu, nýbrž o psychickou odolnost. Přesto nás bude po zhlédnutí mrzet, že se nepovedlo naplnit předpoklady a že se s konkrétními nosnými prvky nepracuje smysluplněji – včetně toho, že všichni máme nějakého svého kostlivce ve skříni.

FOTO: Bontonfilm