Útěk do divočiny jednoduše strhne. Patříte mezi lidi, kteří si někdy říkají, jaké by to bylo utéct někam daleko, sami? Jen se tak na všechno vykašlat a nechat to za zády? Pak budete uchváceni. Chris (Emile Hirsch) po promoci spálí všechny svoje doklady, veškeré své úspory věnuje na charitu, přijme jméno Alexander Supertramp a jen s báglem zmizí z baráku. Pryč od pokryteckých rodičů, pryč od pokrytecké společnosti, pryč od faleše a zbytečností konformního života. Na své cestě do nitra přírody potkává nejrůznější postavy, které na něj mají vliv – párek sympatických hippíků (Catherine Keener a Brian Dierker), pro které je jako syn, dvojici zahraničních týpků, mladou trampku, dělníky na poli či starého zdobiče kůže. Všem nějak zasáhne do života, změní ho a oni také mají na jeho putování výrazný vliv. Přes řeku Colorado se dostal do Kalifornie, pak skoro pěšky až na Aljašku, kam směřoval celé dva roky putování.

Roadmovie o hledání spirituální očisty uprostřed panenské přírody má jasný konec, ale celý průběh putování stojí rozhodně za vidění. Morálka, inteligence a snílkovství se tu kloubí s odporem ke zkažené společnosti, snahou o návrat k pramenům a snahou zvládnout vše jen vlastní silou bez berliček, bez kterých si dnešní společnost nedokáže život představit. Útěk do divočiny s sebou nese duchovní rozměr, téměř meditační, zároveň ale přináší spoustu dobrodružství a adrenalinu - jízda po dravé řece, lezení po horách...

Na rozdíl od knihy Johna Krakauera se Penn, který kromě režie k filmu napsal i scénář, věnuje také rodinnému prostředí, ze kterého Chris vzešel a hledá v něm zárodek nespokojenosti. Děj se tak rozděluje na několik časových linií – rodinné zázemí plné materialismu, různé fáze cesty a konečně pobyt na Aljašce, kde Chris strávil celou zimu, konkrétně 113 dní.

Postupně odhalujeme Chrisovy názory a pohled na svět, několik zakolísání, kdy se na společnosti snažil objevit jakýkoli náznak kladu. Nepodařilo se mu to, a tak se utábořil na severu země ve starém opuštěném autobusu. Paradoxně tak s prodlužujícím se pobytem v přírodě začal prostředí „zcivilizovávat“ – vyrobil si sprchu, spal na matraci…

Jak děj postupuje a blíží se konci, cítíte při sledování stále se stupňující vnitřní tlak – cítíte, že došel své cesty, srovnal se sám se sebou, poznal, co chce, našel klid, ale v tu chvíli to dopadlo tak, jak to dopadlo… Dojemná emoční smršť ale nikdy pod šikovným režijním vedením nesklouzává k patosu, a to ani v případě záběrů na zvířátka a přírodu, a udržuje notnou dávku pozornosti, kterou si zaslouží. Emile Hirsch film utáhne bez jediného problému a navíc je pravému Chrisovi opravdu podobný. V jeho podání cítíte to dobrodružství, ale i vypětí sil. Zvlášť v poslední půl hodině z jeho výkonu běhá mráz po zádech…

Útěk do divočiny je výborný film, se kterým se můžete a nemusíte ztotožnit, ale určitě na něj hodně dlouho po odchodu z kina nezapomenete a bude vám v hlavě znít nejedna z písní Michaela Brooka. Je to náročný film, rozhodně ne relaxační popcornovka. Ale pokud víte, do čeho jdete, a máte „otevřenou mysl“, rozhodně to s vámi zamává. Tuhle jízdu rozhodně stojí za to absolvovat, i kdyby jen proto, že v České republice je podobně zmizet ze světa mnohem, ale opravdu mnohem složitější…