Zamíříme s největší pravděpodobností zpět někdy do doby války na Balkáně, ale žádný Perfektní den se nekoná. Sledujeme týpka jménem Kosta, který není ani král, ani faraon. Pouze na své mule/svém oslovi převáží mléko po frontové linii. Na jinak Bohem zapomenutém místě, kde si husy dávají krvavou lázeň. Z nemnoha místních obyvatel stojí za zmínku svůdná Milena, která by se ráda vdávala. Objeví se tu však ještě jedna nevěsta, která se skrývá, protože se naopak vdávat nechce. S Kostou se do sebe zakoukají, ale v neklidné době bude muset jejich láska projít obtížnými situacemi.

Když na začátku prorazí sokol sklo a vletí do kokpitu vrtulníku, jistě nejeden se začne těšit, že se dočká dalších sympaticky lehce absurdních věcí, jaké ve filmu v podstatě ještě neviděl. Jenže po fiasku s velikými rakouskouherskými hodinami, které následuje nedlouho poté, dojde zase na obavy z toho, že místo těch příjemných absurdit převezmou otěže nesympatické balkánské bizarnosti, jimž mimo tento poloostrov nikdo jiný nerozumí. Postupně se ale začne všechno uklidňovat a divák se může jenom domnívat a hádat, co jsou ty tři skutečné příběhy a co těch mnoho smyšlenek, na nichž je film založen.

Opravdu balkánské zmije pijí mléko, když se ta příležitost naskytne? A opravdu rozumějí pojmům jako vděk, ušlechtilost či smysl pro spravedlnost? Dějí se tu i další nevšední jevy (jaké by s největší pravděpodobností ani mistryně gymnastiky nezvládly), ale ty musíme připsat nové, vzkvétající lásce (vznesení se nad strom, seskok z vodopádu, …). Jinými slovy, Na mléčné dráze se po počátečním nasměrování k něčemu, co bych nazval ‚balkánským westernem‘, proměňuje v méně tradiční romanci, během které se dočkáme záchrany ze studny, brodění se v mokřinách, rozpadnutí se chajdy pod vlivem vášně, schovávání se mezi ovcemi i vyhýbání se minám.

Ve filmu uslyšíme dost chytlavých skladeb a objevuje se v něm několik technicky naprosto skvostných záběrů, ale občas paradoxně nutí sledovat spíše okolní krajinu, než postavy a jejich problémy. Pouze ve výborné scéně na jakési tancovačce asi nehrozí, že by někdo spustil oči z tancující Slobody Mičalović. Ovšem v ještě důležitější ženské úloze uvidíme Moniku Bellucci, jejíž postava se má vdávat za týpka, jenž nápadně připomíná Saddáma Husajna (ze Žhavých výstřelů 2). Kostu si zahrál sám režisér/scenárista, přičemž na tiskovce prohlásil: „Nemůžu říct, že by ten film byl autobiografický, ale já jsem se v něm choval dost autobiograficky.“ Až Na mléčné dráze uvidíte, zřejmě vám bude jasné, proč k tomu není třeba cokoliv dodávat.

Na mléčné dráze možná nebude řemeslně nejpreciznější počin, jaký kdy zhlédneme (zvláště na základní pravidlo jednoty pohledu se občas zapomíná – a nemyslím, že úmyslně), nicméně vzhledem k některým tématům (válka, krása, zamilovanost/láska) si jistě najde další diváky a divačky i v běžné distribuci. Pořád je totiž smysluplnější, srozumitelnější a k obecenstvu tím pádem i vstřícnější než Přes kosti mrtvých, jenž na Febiofest přivezla Agnieszka Holland, shodou okolností (nebo ne?) rovněž absolventka FAMU. Závěrečný dovětek „15 roků poté“ je pak vlastně docela působivý. A tentokrát se musí nechat, že to všechno mohlo být ještě o něco vstřícnější, kdyby stopáž nedosáhla až na ty dvě hodiny.

FOTO: Film Europe