Některé projekty, jejichž tvůrci chtějí ceny, na to jdou až příliš okatě a podbízivě. To není nutně špatně, avšak jiní, bystřejší, si uvědomují, že lze aktuální (korektnostní) trendy chytře zakomponovat přímo do odpovídajícího příběhu, čili bez snahy se za každou cenu zavděčit. Amado Carrillo Fuentes, boss kartelu Juárez, zatoužil dosáhnout změny identity tím, že si v roce 1997 chtěl nechat pomocí plastické chirurgie změnit obličej, což by mu výrazně pomohlo v tom, aby začal vést nový život. Robert Rodriguez se jím inspiroval při tvorbě postavy Armanda Barilla (Willem Dafoe) v Tenkrát v Mexiku. Emilia Pérez zachází ještě dál, protože šéf kartelu Manitas Del Monte sází rovnou na změnu pohlaví. Jednak proto, že bude složitější ho najít, jednak proto, že si prostě vždycky přál být ženou. Izraelský doktor to zařídí, a tak se z Manitase stane Emilia Pérez (Karla Sofía Gascón v dvojroli). Jak to dopadne s tím doktorem, tj. jestli bylo rozhodnuto o nutnosti jej po provedení zákroku dát spát s rybama, aby to neprozradil, anebo jestli si mohl nerušeně užívat nabytého bohatství, se nedozvíme.

Rita Mora Castro je Mexičanka, ale narodila se v Dominikánské republice. To znamená dvě věci. Zaprvé: s největší pravděpodobností není příbuzná ani s Fidelem, ani s Raúlem. Zadruhé: její mateřština je stejná, jako mateřština její představitelky. Zoe Saldana za roli získala Zlatý glóbus a během děkovné řeči potvrdila, že je velice citlivá, což u herecké profese bývá často ku prospěchu. Její Rita je až přespříliš, což k její profesi tak docela nesedí. I z toho důvodu, že během úvodního procesu musí bezostyšně lhát, aby nemusel do vězení její klient Gabriel Mendoza, co zabil svou ženu. Rita přitom později nesnese nespravedlnost, což je však dáno tím, že neřeší čistě profesní záležitost, nýbrž osobní. Hvězda Avatarů, Star Treků a Strážců galaxie má první šanci na to získat Oscara. A i když byla tahle postava napsaná s mouchami (obrazně řečeno!), Zoeina snaha o dosažení dokonalosti hereckého projevu by neměla zůstat neoceněna poctou nejcennější.

Trochu zajímavé, že hlasující považují Ritu za hlavní postavu. Postava titulní totiž nemusí se rovnat vedlejší. Nebo má snad někdo pocit, že Jáchym v Jáchyme, hoď ho do stroje! je postava hlavní? Ritu vidíme ve většině scén. Rita najde doktora, aby změnu provedl. Rita později řeší rozhádanost Emilie s Jessi (Selena Gomez) – Manitasovou manželkou, která si myslí, že je její manžel mrtvý a že Emilia je jeho sestřenice, která dostala za úkol se o ni a dvě děti, co si s Manitasem stihla pořídit, hezky starat. Rita posouvá příběh dál tím, že hledá řešení a používá zdravý rozum, zatímco ostatní tři ženy, včetně Epifaníe (protože i „předělaní“ drogoví bossové mají právo na lásku) s tváří Adriany Paz, se řídí především emocemi, což se jim může nevyplatit.

 










 

Emocemi se zřejmě řídili i ti, kteří si stěžovali, že film nezobrazuje Mexiko v dobrém světle. Přitom prakticky na všechno z toho, co sledujeme, včetně zabíjení a únosů, se dá v některých částech země Aztéků a Mayů natrefit, dokonce i za denního světla. Tak to je. Kolumbijci si taky pořád stěžují, že si ostatní jejich domovinu dávají do souvislosti především s kokainem. Nelíbí se jim to, třebaže produkce koky a z ní vyráběného bílého prášku v roce 2024 údajně dosáhla svého historického maxima. Samozřejmě, že v Mexiku jsou i skvělé věci a skvělí lidé, nicméně aktuální nedůtklivost začíná být pomalu všudypřítomná. Emilia Pérez je přece film, který se neinspiruje žádnou konkrétní skutečnou událostí a o jeho fikčnosti hlasitě informuje jeho muzikálové provedení, vycházející z režisérova operního libreta! To, že se v roce 2009 Nigerijci po uvedení Districtu 9 bouřili, že tam právě příslušníci jejich národa mají zálusk na pojídání masa mimozemšťanů, protože věří, že jim dodá jejich sílu, se navzdory známé africké pověrčivosti a sci-fi provedení dá snáze pochopit.

V tomto počinu se zpívá více než desetkrát, avšak plnohodnotná muzikálová čísla by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Jacques Audiard v minulosti (nejen viz Paříž, 13. obvod) ukázal, že filmové řemeslo a filmovou řeč ovládá vskutku mistrně. Žánr mu umožnil netradiční způsoby snímání, ke kterým se tvůrci muzikálů obvykle neuchylují (občasné důrazné hrátky se světlem, tempem a rytmem). Zároveň dobře udělal, že se nepustil do vskutku výrazných stylizací, které můžou fungovat v projektech typu Rebelové, neboť ti jsou poctou videoklipům Jána Roháče z 60. Let. Tady by působily jako vytržené z kontextu a spíše by narušovaly pozornost, než aby přinutily diváky a divačky kupříkladu ocenit nacvičenou choreografii. Celý film navíc působí velice epicky, což nesouvisí jenom s tím, že se vedle Mexika z nepatrné části odehrává v Londýně či ve Švýcarsku.

Emilia Pérez představuje záležitost, jakou asi málokdo označí za nejúžasnější muzikál, jaký kdy viděl, ale nedá se popřít, že má svoje velké FILMAŘSKÉ kvality. Akorát při jejím sledování nejednou můžeme mít pocit, že natáčecích dnů bylo k dispozici méně, než by bývalo bylo zapotřebí. Některé sekvence proto zjevně naplno nevyužily svůj celkový potenciál. Film mimo jiné vypráví o lásce. A taky o toleranci, takže když třeba někdo získá přesvědčení, že sledoval příběh na bázi antické tragédie, tento názor mu necháme a nebudeme mu dávat hanebná jména jenom proto, že s ním nesouhlasíme. Každopádně, třináct nominací na Oscara už Emilii Pérez nikdo nevezme. Jestli sošek nebude tolik, kolik tvůrci očekávají, bude to pro ně mrzuté. A jestli sošek bude tolik, kolik tvůrci očekávají, bude to pro ně: Bingo!

FOTO: Aerofilms