Bylo to živé divadlo, co Radúze Činčeru k tomu nápadu vyprovokovalo. Nešlo tedy o vyloženě spontánní reakci, ani o to, že by třeba sledoval film, který se postupně čím dál méně vyvíjel podle jeho představ, Možná od promítání bratří Louise a Augusta Lumiérových, ke kterému došlo 28 prosince 1985 v Grand Café v Paříži, nebyl první, koho ta myšlenka napadla, ale rozhodně byl první, kdo ji realizoval! Ke psaní scénáře přizval Jana Roháče, Vladimíra Svitáčka, Pavla Juráčka a Miroslava Horníčka, který si zároveň zahrál hlavní roli pana Nováka. Výsledek pak poprvé viděli diváci světové výstavy EXPO 67 v Montrealu. Některé zdroje tvrdí, že to bylo 23. června, jiné prohlašují, že to bylo hned v první den výstavy, tj. 27. dubna, a Činčerova dcera Alena je přesvědčena, že to bylo o den později. V každém případě Kinoautomat sklidil obrovský (a zasloužený) úspěch.

Přitom to na první pohled může vypadat, že ač obsahuje témata jako manželská nevěra či mladická nerozvážnost, která jsou srozumitelná všude na světě, je až příliš český. Žánrově se jedná o komedii, rozhodně nikoliv nepodobnou těm, které u nás vznikaly v 70. letech. Ale občas se to tak stane. Jiří Menzel se třeba také domníval, že Vesničko má středisková je nevyvozitelný artikl a nakonec z toho byla nominace na Oscara! U nás byl Kinoautomat poprvé uveden až v roce 1971, jenže hned následujícího roku doplatil na bolševickou nadvládu a putoval do trezoru. Patrně i kvůli tomu se o něm dnes už příliš neví. Bohužel. Přitom o něj projevila zájem i studia Paramount a Universal!!! Jenže bolševičtí soudruzi potřebovali zplatit dluh za úplně jiný film, a tak veškerá práva poskytly jeho neznámé producentce. Stále však existuje možnost, že křivdy z minulosti budou napraveny. 

Tento film začíná tak, jako mnohé další – úvodními titulky. Pak se ale na pódiu před plátnem zjeví moderátor (u nás většinou někdo z trojice Tomáš Matonoha, Josef Polášek, Eduard Hrubeš, který si v Kinoautomatu zahrál menší roli). A zasvětí nás do toho, co nás čeká. V rukou v tu dobu už svíráme ovladače se zeleným a červeným tlačítkem, díky nimž budeme později celkem devětkrát rozhodovat o tom, jak a kam povedou kroky hlavní postavy pana Nováka. Setkáme se s ním v okamžiku, kdy stojí před hořícím domem a označuje se za zločince.

Následně se posuneme zpět v čase, kdy byl barák ještě OK. Setkáme se i s dalšími jeho obyvateli. S paní Novákovou (Libuše Švormová), s panem Svobodou (Josef Somr) a s paní Svobodovou (Karla Chadimová), se svéráznou paní Zemkovou (Leopolda Dostalová) s vrátným (Jan Libíček), s neznámým cizincem (František Peterka) nebo s mladým Jiřím Schmitzerem a jeho přítelkyní. A teď bude pouze na nás, kdo dostane kolik prostoru, kolik ženské nahoty spatříme, nebo jestli uvidíme nějaký ten kaskadérský kousek či honičku jako z Bourneovky (akorát tady se Škodou 100).

Čelit budeme kupříkladu následujícím rozhodnutím: vpustit polonahou sousedku do svého bytu nebo nevpustit polonahou sousedku do svého bytu; pokusit se udobřit si po nedorozumění manželku nebo řešit sousedku; zastavit policejní hlídce nebo prostě pokračovat dál; praštit vrátného flaškou po hlavě nebo nepraštit vrátného flaškou po hlavě; vpadnout do bytu studentky nebo ji poslechnout a odejít. V případě jedné situace dokonce dostaneme možnost eventuální nápravy, což může být fér, protože někdy jsou obě možnosti nesmírně lákavé.

Varianta, kterou jsem zhlédnul (údajně by jich mělo být celkem dvaatřicet, nicméně i podle závěrečné volby je zřejmé, že tato informace bude mírně zkreslená), je skoro celá dramaturgicky naprosto geniálně vystavěná. Nechybí v ní naprosto vymazlené věci, včetně úplných drobností (a Easter Eggs), až by některé scény stály za samostatný rozbor. Vůbec tedy nevadí, že totožnost skutečného žháře bude známá poměrně záhy. V závěru už tolik důvodů ke smíchu není. Třebaže v rámci té interakce je hezké, že k nám promlouvá sám Kinoautomat. Tvůrci si však nachystali na diváky takový malý podraz a finální pointa jest docela absurdní. Na druhou stranu to přeci nešlo větvit a spojovat do nekonečna.

O precizní zábavu (film však může mít i hlubší význam) se stárá i moderátor. Teď v červnu jím byl Tomáš Matonoha a svou úlohu zvládal naprosto skvěle. I když se podle všeho z větší části „jen“ naučil text scenáristů. Na nějakou improvizaci ovšem nepochybně taky došlo. Důležité je, že diváky dostává do té správné nálady. Díky hláškám o tom, že jede každý sám za sebe a není to kolektivní volba, nebo při nápadném nabádání k jedné z možností. Takovýto koncept je zkrátka vpravdě famózní a těch v kině strávených cca devadesáti minut, během kterých máme tu moc sami rozhodovat o ději, nemůže litovat snad vůbec nikdo. Škoda, že film už není k dispozici na DVD, když další projekce zatím hlášeny nebyly. 

Kinoautomat, jenž tedy nese podtitul Člověk a jeho dům (mimochodem výborný nápad situovat příběh do uzavřeného objektu, byť ho tedy na nějakou dobu opustíme), prostě musí potěšit nejen filmové nadšence. Ačkoliv vzhledem k tomu závěru je tu pořád důvod pro zlepšení. Nechce se věřit, že takových projektů je po čertech málo! Nabízí se akorát seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka (u jehož zrodu stál rovněž Radúz Činčera) či na letošním Febiofestu uvedená Noční směna. Vždyť existuje tolik filmů, u nichž bychom dali nevímco za to, abychom mohli sami rozhodnout, jakým směrem se budou dále ubírat. Že to nikoho nenapadlo ... Kór v dnešní době, kdy je díky interaktivním médií možné cokoliv. Realizace může být náročnější, ale jistě dostupná nejen hollywoodským studiím. Kinoautomat zkrátka určitě přeběhl dobu a můžeme být pyšní, že se jedná o český vynález. Ne 3D nebo snad 4Dx, nýbrž tohle by mohla (nebo dokonce měla?) být budoucnost kinematografie!!!!!!!!!

FOTO: kinoautomat.cz