Druhý Hellboy pokračuje tam, kde první skončil, což je výhoda, protože nemusí nic vysvětlovat a může se rozjet naplno hned od začátku. Samozřejmě, příběh je klasicky komiksový, takže nelze čekat žádné převratné dějové vychytávky, ale klasický zápas dobra a zla. Jenže nevím proč, tenhle rudý chlapík (Ron Perlman) si získal moji sympatii. Není doslova kladným, a tedy svým způsobem i slizkým hrdinou, ale jen někým, kdo bojuje proti svému osudu a pár monstrům, které chtějí zničit lidstvo a vrátit svět do dob mýtů. Dělá to hlavně proto, aby ho lidé měli rádi a zapomíná přitom, že je vedle něj jeden člověk, který ho opravdu miluje – Liz (Selma Blair), jejich domácnost proto tak trošku připomíná Itálii (akorát místo talířů létají pancéřové dveře)...

Příběh je v podstatě obdobný jako v jedničce – lidstvo je v ohrožení. Tentokrát Zemi ohrožuje bílý elfí princ Nuada (Luke Gross), kterému se nelíbí, že lidé porušili dávnou dohodu ještě z dob mytických válek a osidlují i lesy, které podle ní měly patřit nadpřirozeným bytostem. Pomocí speciální královské koruny tak chce oživit nezničitelnou mechanickou armádu (která jako Blaničtí rytíři čeká na to, až bude potřeba ji opět využít pro záchranu mytických bytostí) a pomstít se.

Osobní problémy tentokrát neřeší jen Hellboy, ale dokonce i Abe (Doug Jones), který se zakouká do princovy sestry Nualy (Anna Watson) a nevědomky tak komplikuje Hellboyovu snahu porazit Nuada. Nesourodou skupinku pekelníka, samovznítivé Liz a obojživelného intelektuála doplňuje plynový Němec, který žije ve skafandru. Ten mi ale do hellboyovského konceptu zrovna dvakrát nezapadá…

Del Torovo pokračování je akcí nabité téměř stejně jako jednička a hlášek sušších než Sahara je možná dokonce ještě víc. Obrovská režisérova fantazie, která nějakým zázrakem umí pracovat i s menším rozpočtem tak, že snímek ve finále vypadá třikrát dražší  se nejvíc projevila na vizuální stránce – zástup nejruznějších trollů, elfů, robotů a jiných potvor v čele s lesním démonem je snad nevyčerpatelný. Je tu sice neznatelně cítit „pánoprstenovský“ vliv, ale ten je de facto cítit ve všech fantasy počinech (a je to zároveň plus pro chystaného Hobita.)

Na Hellboye ale lidé tolik nechodí pro dokonalý fantasy svět (i když samozřejmě i to hraje roli – jsme přece v komiksu), ale na jeho odlišnost od ostatních komikových hrdinů. Málokdo by podobného týpka dokázal snést ve své blízkosti, jeho cynické kecy a hlášky by otvíraly kudlu v kapse i tomu největšímu kliďasi. Kouká se na to ale skvěle a poslouchá ještě lépe. Zároveň je tu několik nezapomenutelných scén v čele s pivním duetem a bojem s lesním démonem s miminem v náručí, pardon, v ocase…