Polovina 20. století je těsně za námi a Eddie Mannix (Josh Brolin), velké zvíře ve společnosti Capitol Pictures, musí neustále řešit nějaké problémy. Má je herečka DeeAnna Moranová (Scarlett Johansson), má je hvězda westernů Hobie Doyle (Alden Ehrenreich), má je uznávaný režisér Laurence Laurentz (Ralph Fiennes), má je i další herec Burt Gurney (Channing Tatum), ačkoliv ten si je asi nepřipouští. A do toho všeho banda komunistů unesla Bairda Whitlocka (George Clooney), představitele hlavního hrdiny v epickém historickém spektáklu Ave, Caesar! Dá se vůbec tohle všechno nějak vyřešit? Nebo jak to teda ve finále dopadne?

Z tvorby Joela a Ethana Coenových jsem zatím viděl osm filmů a pouze z toho s názvem V nitru Llewyna Davise jsem vůbec neměl rozpačitý pocit. Nejlépe to asi vystihne skutečnost, že téměř všemi oslavovaný biják Big Lebowski považuju za jeden z těch úplně nejhorších, jaké jsem kdy viděl! Náměty rozhodně nejsou nezajímavé, ale jejich způsob vyprávění je prostě hrozně zvláštní. Proto pro mě jen výjimečně fungují ty coenovské snahy o černé humory nebo vůbec humory obecně, jaké se v Ave, Caesar! vyskytují kupříkladu ve scéně, kdy Laurence Laurentze zjístí, že s Hobieho herectvím budou potíže, nebo v té s komunisty.

Na druhou stranu je třeba zmínit, že vůbec nepochybuju o tom, že Coeni přesně vědí, proč dělají to, co dělají, a že tím pokaždé sledují něco, co by snad mělo mít nějaký hlubší význam. Jenže se prostě – zvláště po zhlédnutí Ave, Caesar! – nelze zbavit dojmu, že se řídí heslem „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě.“ Takový Quentin Tarantino dokáže všechno podat mnohem srozumitelněji, jeho postavy jsou charakterově o poznání propracovanější, jeho humor (tomu coenovskému vlastně občas nikoliv nepodobný) funguje mnohem lépe a každý jeho film vždycky tak nějak automaticky rozproudí přebohaté diskuze (na téma rasismu, násilí a kdo ví, čeho všeho ještě), o které možná ani sám autor v takové míře nestál.

Takže Ave, Caesar! jako celek příliš nefunguje, nicméně dají se z něj vyčíst některé pozoruhodnější skutečnosti. Jako třeba láska režírující bratrské dvojice k filmu. Tudíž není náhoda, že se příběh(y) jejich nejnovějšího snímku odehrávají právě v 50. letech minulého století, což byla doba vskutku nevšední (nejen kvůli Mccarthismu). Ač ji sami nezažili, z filmu je patrná určitá nostalgie po tomto období. Zároveň se jedná o poctu starým historickým spektáklům, tanečním filmům a westernům, přičemž právě ty dvě westernové scény se dají označit za úplně nejzdařilejší.

Ave, Caesar! je hodně zvláštní film. Nejen proto, že by bylo až nechutně příjemně snadné jej zkritizovat, rozcupovat na kousíčky a napsat, že je to (mírně řečeno) absolutně odfláknutý blábol, který se vydává za umění a že těch dvaadvacet milionů dolarů, které sežral rozpočet, mohly být využity pro něco ušlechtilejšího a vznešenějšího, než je zábava dvou svérázných sourozenců. Ale i proto, že kupříkladu Andy a hlavně Lana Wachowští jsou ještě svéráznější, a přesto získali skoro 180 milionů na realizaci sci-fi Jupiter vychází, a také kvůli tomu, že Ave, Caesar! má velmi dobré obsazení a že mi je už teď jasné, že se na tenhle film budu chtít někdy určitě podívat znovu, si to nekompromisní odsouzení nezaslouží. Jedna věc ale není zřejmá. Kdybych se někdy s Joelem a Ethanem Coenovými setkal, první věc, na kterou bych se zeptal, by byla: „Jaká je podle vás cílová skupina diváků u vašeho filmu Ave, Caesar!?“

FOTO: CinemArt