Jak se říká: Za každým velkým špiónem se skrývá nevydařený sourozenec. Bráchové Nobby a Sebastian neměli (jak uvidíme) snadné dětství. Vše vygradovalo v den, kdy se jejich cesty rozdělily. V současnosti Nobby nadále udržuje pokoj svého bratra ve stejném stavu, jak když jej tenkrát před osmadvaceti lety opustil. Co na tom, že má spoustu dětí a „prostornou“ přítelkyni, které pomalu nemají, kam by v domě hlavu složily. Jednoho dne se ale na velkého fotbalového fandu Nobbyho usměje štěstí – bratr se našel! Jeden by řekl, že se jedná o radostnou událost. Ale co může tato radostná událost znamenat například pro „potterovského“ Daniela Radcliffa?

Pokud jste viděli Borata, tak jistě tušíte, co máte čekat od díla, na kterém se coby scenárista a představitel hlavní role podílel Sacha Baron Cohen. Pokud jste Borata neviděli, tak vězte, že od díla, na kterém se tenhle člověk takto podílel, můžete čekat úplně cokoliv! Ale zatímco Borat je podle mého extrémně nechutný (tj. rozhodně ne vtipný), Diktátor a Grimsby vtipné filmy jsou, byť se v nich nějaká ta nechutná scéna taky najde! První jmenovaný přesto představuje z dramaturgického hlediska pěkně ucelené dílo, ve kterém jakožto ve správně odvážné komedii nechybí vůbec nic. Tedy ani věnování Kim Čong-ilovi, ani Megan Fox v hezké menší roličce. Opravdu si nevybavuju, kdy jsem se naposledy takhle nasmál.

To Grimsby (nejde o příjmení, nýbrž o město, ze kterého bratři pocházejí) nabízí něco jiného. Dramaturgicky se určitě nejedná o tak vychytanou stavbu. Kupříkladu celá ta fotbalová linka nefunguje. Nejen proto, že v roce 2016 se mistrovství světa nekoná. A už vůbec ne v Chile, kde se naposledy uskutečnilo v roce 1962 a Anglie se do finále (které zároveň vyhrála) dostala jenom jednou, a to o čtyři roky později. Když už, tak pro záměr toho, aby bylo na jednom místě nashromážděno co nejvíce lidí, šlo určitě využít jiný prestižní zápas, jelikož takové se konají každý rok. Takhle se totiž dá tvrdit, že to všechno bylo jenom kvůli vtípku, že rok 2016 se nepíše 2016, ale 200016. Jestli nejpopulárnější sport planety tolik nesledujete, asi vám to vadit nebude. Jenže je tu ještě druhá věc.

A sice, že tvůrci se jinak snaží, aby bylo všechno, resp. téměř všechno ostatní co možná nejrealističtější. Kupříkladu úvodní špionská scéna je natočena tak, že by poměrně hodně dobře zapadla i do Mendesových Bondovek. Režisérem Grimsby byl ale Louis Leterrier, takže po jeho Podfukářích určitě nepřekvapí, že i Grimsby má místy opravdu famózní drive, ačkoli v závěru na stadionu tempo prostě značně upadá a co víc – prakticky úplně se vytratí překvapivé momenty a těch necelých devadesát minut (ano, Sacha Baron Cohen opět nedokázal natáhnout se svými spolupracovníky scénář ani do této normy) dojede už bez zábavnějších momentů.

Jinak Grimsby funguje velice dobře, tedy včetně těch akčních (se kterými pomáhal Chad Stahelski), vtipných i jedné mimořádně drsné scény, o které neprozradím ani ň. Je tomu tak i proto, že záporáci jsou uvěřitelní, což je zásadní problém většiny komedií, které z nich dělají v podstatě karikatury v domnění, že to pak je vtipnější. Není to pravda. Výborným tahem bylo taky obsazení Marka Stronga, jenž se až v takhle komediální úloze snad ještě neobjevil. Dále tu hraje Cohenova skutečná manželka Isla Fisher, pak Rebel Wilson, Gabourey Sidibe a Annabelle Wallis, díky kterým budeme svědky jedné zdařilé a na klasické záměně založené scény.

Grimsby je prostě po vynikajícím Diktátorovi druhou komedií z dílny Sachy Barona Cohena, která by všem českým i některým zahraničním komediálním tvůrcům měla v jistém smyslu sloužit za vzor. Jde o to, že když mám rozehranou nějakou situaci – například bráchovo seznámení s dětmi a s přítelkyní – dá se z ní rozhodně vytěžit mnohem více než jenom jeden jediný vtip. Klidně si můžu vypomoci taky srandou odjinud. Kupříkladu můžu vzdát svým způsobem poctu této písni ze seriálu South Park, kterou jsem shodou okolností za poslední měsíc slyšel už asi dvěstěkrát.

FOTO: Falcon