Je zima roku 1982. V Národním vědeckém institutu USA na Antarktidě pobývá jen hrstka lidí. Jen si tak v pohodě relaxují (třeba hraním šachů s počítačem), když v tom uslyší a uvidí vrtulník, z něhož vyskočí norský střelec s cílem zabít aljašského malamuta. Klidně kvůli tomu postřelí (nebo i postřílí) Američany. Naštěstí je záhy zpacifikován a pejsek zůstane na stanici. Cesta do norského kempu příliš neodhalí. Ale jak se věci doopravdy mají, se ukáže, když se zjistí, že tenhle pejsek je schopný metamorfózy. To znamená, že se dokáže velice efektivně převtělit a asimilovat. Důležité odhalení ale nastává po objevení létajícího talíře. Takže kdepak, nešlo o psa – ve skutečnosti se jedná o nepřátelského mimozemšťana, který byl ukrytý v ledu možná až 100 000 roků! Zmrzlý institut se tak promění v horoucí peklo!!!

Útok na 13. okrsek, Halloween, Útěk z New Yorku, Starman, Oni žijí, Neviditelný na útěku, In the Mouth of Madness, Duchové Marsu. Tyhle filmy Johna Carpentera, jednoho z mých TOP 10 nejoblíbenějších režisérů, řadím co do kvality před Věc. Avšak pozor! V žádném, ale opravdu žádném případě se nejedná o špatný film! Takové totiž John Carpenter neumí. Rozhodně není mnoho tvůrců, jejichž díla nesou tak osobitý rukopis. Je škoda, že už se zřejmě dalšího počinu v jeho režii nedočkáme. Poslední celovečerák s názvem The Ward přitom ukázal, že navzdory předchozí devítileté pauze nic ze svého umění neztratil. Teď se věnuje především komiksům a hudbě, přičemž určitě nebude od věci upozornit, že v rámci turné nazvaného John Carpenter’s Lost Themes II zavítá na podzim i do Evropy.

Filmová Věc si získala kultovní status nejen díky jeho precizní režii, kdy skvěle využívá prostředí. Především tedy uvnitř na základně, kde se nedá vydržet, jelikož nikdy nevíte, kdy vás tahle Věc roztrhá na kusy a kdy z vaší hlavy budou čouhat nožičky. Rob Bottin, jenž práce u filmu prakticky zanechal v roce 2002 kvůli nástupu CGI technologie, vytvořil na tehdejší dobu naprosto fascinující a až děsivě skutečné speciální efekty. Co na tehdejší dobu, ani dnes, čtyřiatřicet roků po natočení, neztratily nic ze své působivosti. Dokonce si troufám tvrdit, že jsou ještě působivější, než ty v tomto prequelu z roku 2011.

Ten do značné míry vlastně jenom kopíruje Carpenterovu Věc, nicméně možnost natáčet v podstatě podle návodu vyšla pouze z části. Ono se vlastně jedná spíše o poctu. Takže nepřekvapí, že originál je prostě lepší. Respektive ne originál, neboť Thing from Another World byl natočen už v roce 1951 (na tenhle horor Howarda Hawkse se dívá Laurie Strodeová s dětmi v Halloweenu). John Carpenter skvěle buduje klaustrofobní atmosféru strachu, přičemž také svým způsobem boří čtvrtou stěnu, protože když máte místo obklopené třemi jinými stěnami, musí vše zákonitě unikat tou čtvrtou, tedy prostřednictvím kamery přímo k nám divákům. Jak uvedeno, dělá to skvěle, avšak přeci jen se najdou díla, která si z tohoto pohledu vedou ještě přesvědčivěji.

Režisér uchopil dramaturgicky hodně dobrý scénář Billa Lancastera (syn Burta Lancastera) za velmi dobrý konec, ačkoliv u přeletů vrtulníku je snad až příliš popisný a otevřené finále, kterému předchází nepatrně střídmější akce, se nemusí zamlouvat každému. John Carpenter říkal, že ví, kdo je Věc, ale neprozradí to. Ono je to tak asi správně, neboť celý námět se dá zasadit do širších souvislostí. V tom smyslu, že mezi lidmi existují takoví ti „převlíkači kabátů“, kteří často mění své vystupování, přesvědčení a někdy i vzhled, aby lépe zapadli nebo si tím dokonce zachránili kůži.

Věc, ač není zcela bezchybná, se právem stala kultovním počinem. Speciální efekty umocňují ty zvukové a opomenout nelze ani hudbu Ennia Morriconeho, který tu složil něco jiného, než na co od něj byli diváci zvyklí. S precizností sobě vlastní dotváří tu vzniklou paniku, nejistotu a napětí, kdy nevíte, komu můžete věřit. Kurt Russell byl zase coby R. J. MacReady nezvykle zarostlý, ovšem jeho tradičně kvalitní herecký výkon tím nikterak neutrpěl. A ostatní za ním rozhodně nezaostávají. Takže Věc obsahuje mnoho dobrého, ale znovu musím zdůraznit, že by jí místo té explicitnosti bývala mohla o něco více slušet mysterióznost, kdy by napětí pramenilo z toho, co nevidíme, a kdy by se více pracovalo s tou zimou, až by z ní tuhla krev v žilách. I to je přece ve filmu možné.

P.S.: Skutečnou poctu Věci představuje tato písnička. 

FOTO: cinema.de