Jsou hned dva důvody, proč si připomenout tenhle film, na který se navzdory jeho velkým kvalitám obecně vzpomíná spíše v negativním slova smyslu. První důvod je ten, že navážeme na recenzi knihy
Existují dvě verze. Jedna říká, že autor komiksové předlohy James O’Barr byl inspirován případem, kdy v jeho rodném Detroitu kdosi zavraždil mladý pár kvůli snubnímu prstenu za 20 dolarů. Jiná verze hovoří o tom, že stvoření komiksové Vrány byl jeho způsob, jak se vyrovnat s faktem, že jeho přítelkyni zabil opilý řidič. Je pravda, že prsten hraje v příběhu větší roli. A zármutek nad ztrátou milované ženy se do něj logicky promítá také dosti významně. Jedná se o další z těch případů, kdy hlavní hrdina zabíjí lidi a my mu při tom držíme palce. Ale to je samozřejmě dáno tím, že ničí výhradně zločince. Kreativitě při vykonávání jeho pomsty se meze nekladou, přičemž nikdy nesmí chybět symbol vrány, která jest takovým jeho daemonem.
To nám tvoří zajímavou spojitost se Zlatým kompasem, tj. s podívanou pro děti. Přitom Vrána jest místy temnější než temnota sama. To má souvislost s úmrtím Brandona Lee, tedy s událostí, jaké se holt nejde při psaní o tomhle počinu vyhnout. Nelze si nevšimnout i spojitostí s Jokerem, zvláště pak s tím, kterého v Temném rytíři ztvárňuje Heath Ledger, jemuž bylo rovněž osmadvacet. Jeho život sice neskončil přímo na place, ale premiéry se bohužel stejně nedožil. Dva nesmírně talentovaní herci, kteří svým rolím odevzdávali maximum a měli nakročeno k fenomenální kariéře. V obou projektech měli maskovanou tvář, v obou se najde spojitost se smrtí – ve Vráně je jasná, v této prostřední části Nolanovy trilogie je moment, ve kterém se představitel Jokera nachází v pytli na mrtvoly. A pro pověrčivce nutno dodat, že oba rozbijí zrcadlo, ačkoli druhý jmenovaný tak učinil už v Kletbě bratří Grimmů, která šla do kin dva a čtvrt roku před jeho skonem. U Brandona Lee je celá záležitost o to tragičtější, že byl synem legendárního herce/mistra bojových umění Bruce Leeho, jenž také odešel příliš brzy.
Nabízí se i srovnání s filmovým Sin City, ačkoli ta stylizace se přeci jenom liší. Film Roberta Rodrigueze podle kultovního komiksu Franka Millera z roku 1991 si jde vlastní cestou, a to nejen z toho úhlu pohledu, že se natáčelo před green screenem, zatímco Vrána nikoli. Ono v první polovině devadesátek se CGI efekty teprve rozjížděly. Nicméně scény, ve kterých byly tenkrát použity, fungují výborně i v době velkorozpočtových Marvelovek. Vrána, která také pomalu oslaví osmadvacet roků od své premiéry, za tuto dobu vůbec nezestárla. I proto, že obsahuje v podstatě nadčasová témata, jaká tady s velkou pravděpodobností budou, dokud bude existovat lidská rasa.
Vrána je filmařsky skvostný (včetně pronásledovací sekvence po střechách), vizuálně podmanivý (včetně příchodu Sofie Shines v bílých šatech), mrazivě sugestivní příběh z doby, kdy Hollywood ještě podle komiksů moc natáčet nechtěl. Přesto musely vzniknout sequely. A jak už to bývá, dost tvůrců – včetně Nolana – se tím vizuálem inspirovalo Zároveň nutno podotknout, což jistě nebude žádným překvapením, že na rozdíl od současných „family-friendly“ spektáklů se k jeho plnohodnotnému pochopení a procítění zkrátka musí dospět. Čili se de facto jedná o dílo, jaké by mělo být „do devětadvaceti roků nevhodné.“ A to i přesto, že významnou roli v něm má nezletilá holčička. I v souvislosti s ní se ovšem musí zmínit, ač to tak na první (a možná ani na druhý) pohled nevypadá, že filmem prostupuje naděje, která postupně sílí. Dokonce bych si troufnul tvrdit, že je tady zakomponována výrazněji, než třeba ve stejném roce uvedeném Vykoupení z věznice Shawshank. Tedy v dramatu, jaké je vyzdvihované právě pro tu naději, jakou obsahuje. Vrána si s ním v tomto směru skutečně v ničem nezadá. Protože proč? Protože jednou přece musí přestat pršet.
FOTO: cinema.de
.jpg)
